Proč jsem založila Plenkyvpraci
„Jé ahoj Jolano, Tebe jsem dlouho neviděla. Ty už jsi zpátky. Co malá, kolik jí vůbec je? Hele a jak to zvládáš?“ …takhle vypadalo setkání s kamarádkou, mladou maminkou u výtahu v práci. Okolo stojícího hloučku lidí si nevšímám. „Malá je skvělá, má osm měsíců. Jsem tu na částečný úvazek. To víš, že se mi po malé stýská, když sem jdu, ale já prostě potřebuji být mezi lidma a přemýšlet i o jiných věcech.“
„Hele to je super, to zvládneš, když budeš potřebovat konzultaci, stav se u Terezy (mé bývalé podřízené) ode mne z týmu. Je skvělá. Má dvě děti, malýmu je něco přes rok, a ona maká. Dříč. Můj nejlepší člověk. Má děsnej tah na bránu a navíc jí můžu věři“ , říkám a předstírám, že neslyším a nevěnuji pozornost diskusi poblíž stojícího hloučku: „chápeš to, má doma dítě a ještě sem leze. Hnusná kariéristka. No a ta druhá ji v tom ještě podporuje“….
Dnes, téměř rok po tomto rozhovoru a pár měsíců poté, co jsem danou společnost opustila, mi tato slova stále znějí v hlavě. Proč to ti lidé řeší? Vždy´t je to věc čistě soukromá, do které nikomu nic není. Nerozumím a nechci rozumět tomu, proč se v dnešní době stále česká společnost nechává svazovat určitými stereotypy, a proč je na ty, kteří se z jakéhokoliv důvodu rozhodli tento stereotyp narušit, stále pohlíženo skrz prsty.
A proto jsem se já, doposud bezdětná, rozhodla založit Plenky v práci. Tohle je můj důvod.
Restart
Píp. SMS od Boženky: “Ahoj, potrebuji Milanovu a Tani fotku, popisek proc jsou s nami. No a pak samozrejme to samy od tebe.”
“Jasne, vim o tom.”
Sedám ke kompu a píšu oběma zmiňovaným, co že to od nich potřebuji. Otvírám Google doc a sleduji aktuální vývoj projektu, přepisuji to-do-list, prudím Ondřeje, kde jsou ty rozhovory, posílám a telefonuji do firem s žádostí o informace a pomoc. Poměrně široký seznam aktivit, něco zde chybí. Já. Úmyslně jsem se vytěsnila. Fotky jsou hotové, pouze čekám, až mi je fotograf dodá, ale co mám sakra o sobě psát? 5 vět, ne víc. Krátké a přesto je nemůžu nalézt. Lítám po netu, procházím své stránky v domnění, že zde najdu inspiraci. Překvapuje mne, s jakou lehkostí jsem psala a kolik jsem toho byla schopna uveřejňovat. Vždyť se toho v mém životě tolik změnilo. Kromě bydlení a psa všechno. Prostě restart. S restartem a novým rokem i nové přesvědčení. Vypublikuji alespoň jeden příspěvek týdně. Doufám.
Je to jen číslo
“Hele tobě je fakt tolik?”. “Jo jasně, proč?” …takhle podobně vypadala jedna ze seznamovacích konverzací. S trochou zvědavosti a nervozity jsem očekávala další. Ale proč sakra?
Ještě donedávna jsem s kamarádkami řešila, jestli bych chtěla být mladší či se nějakým malým zázrakem vrátit do minulosti a některé okamžiky prožít znova. Ne, nechtěla. Proč taky. Konečně se na svět umím podívat realistickým pohledem, konečně nemám přehnaná očekávání a konečně mám pocit, že vím, kdo jsem. S nadhledem se dívám na smělé plány mladších a směji se přehnaným ambicím těch, kteří věří, že jejich absence způsobí konec světa či minimálně krach firmy, pro níž pracují. Jak jsem ráda, že jsem dospěla. Bavím se a provokuji. Nevyřčené otázky či zvídavé pohledy svých kolegů týkající se toho, kdy se konečně usadím a pořídím rodinu s klidem ignoruji. Ve chvíli, kdy jsem vysvětlovala své matce, že si adoptuji černouška z Konga jsem se dočkala odpovědi “neblbni, vždyť máš ještě čas na vlastní”. Nevěřila jsem svým uším. Ta máma, která mne v mých 23 letech chtěla vdávat a tvrdila, že mám největší čas si pořídit rodinu? Co ji vede k tak zásadní změně uvažování. Rezignace, zoufalství či realistický vhled do současného světa, v němž single život začíná hrát svou roli? Nevím a je mi to jedno.
S kamarádem se bavíme tím, že když je možné změnit si na matrice jméno, mělo by být možné změnit i datum narození a vyměnit občanku. Proč? Vždyť ten pravý věk je o něčem úplně jiném a já vím, že to co mi stojí v občance jako datum narození je pouhopouhé číslo.
PS: nedá mi to, abych nezavzpomínala na hlášku “nezlob, nebo řeknu mamince, kolik ti je”. V moment, kdy to bylo vysloveno mi to vtipné nepřišlo. Asi jsem zlobila mnohem víc, tak jsme šli každý svým směrem. Té “mamince” jsem skutečný věk sdělila až já a mile mne překvapilo, jak tyhle věci neřešila. Naopak, její slova: “vždyť je úplně jedno, jestli je mezi vámi rozdíl deseti nebo kolika let” mne utvrdila v tom, že normální a osvícení lidé mezi námi stále žijí a já jen doufám, že jich je víc.
Prostě jen nevím…
nevím…
slovo vystihující mé (mo)mentální rozpoložení. Nevím kde začít a nevím o čem psát. Když psát, tak o čem nepsat. Kde hledat a nalézt inspiraci. Prostě nevím.
Téměř denně odpovídám na otázku “Jani, kdy něco napíšeš?”, téměř denně si slibuji, že sednu a napíši pár řádek a téměř denně přemýšlím, o čem by vlastně ten další příspěvek měl být. A hlavně jaký by měl být, aby nenudil, a abych se cítila naprosto komfortně ve chvíli, kdy jej vypublikuji. Zvláštní, že v momentě, kdy nemám žádný velký důvod se čímkoliv trápit a neřeším žádné velké problémy, mi došla inspirace.
Proč nevím o čem psát, když témata by byla?
O tom, že mám psa, s kterým se již třetí měsíc sžívám, za kterého v restauraci občas zaplatím víc, než za svoji večeři (ten okousaný teakový stůl za těch 500 korun stál), kvůli němuž bořím navyklé stereotypy a nerespektuji daná pravidla (kdy jsem vlastně nejaká respektovala?) nebo o tom, že věřím, že ho do budoucna vychovám a dokáži mu vysvětlit, že jeho pelíšek může být stejně pohodlný jako má postel?
Nebo o tom, že jsem zase chvíli někomu věřila?
Nebo o tom, jak je mi špatně z navyklých stereotypů mužů spadajících do škatulky “perfektní” (starší, vyklidnění, samostatní a tvářící se že ví, co od života chtějí), kladoucích mi otázky: “to jsi vážně budovala vztah s někým o 7 let mladším?”. O tom, že jsem se zmohla pouze na odpověď, že o věku to přece není a neměla dál sílu vysvětlovat, že věkový rozdíl byl ještě více než dotazovaných 7 let?…, že třeba i tyto předsudky mne znovu přesvědčují o tom, že o věku to opravdu není a ženou mne znovu do náruče dobrodružství?
O tom, že jsem se rozhodla odjet na dovolenou s někým, koho jsem znala jen pár dnů? Nebo o tom, že se bojím, abych neopakovala ty samé chyby jako v minulosti?
Nebo o tom, že jsem po dobu více než půl roku poslouchala, jací jsme amatéři či “sakra Jani, mě ten tvůj optimismus už opravdu s…”?
Nebo o tom, že tajně obviňuji své kamarády z toho, že nenašli sílu mi do očí říct: “bacha hoříš”, čímž bych možná předešla syndromu vyhoření?
Nebo o Tobě, díky kterému tenhle příspěvek píšu…?
Spousta témat a spousta otazníků. A já prostě jen nevím…
Listo
Hledám dobrovolníky, kteří by občas pohlídali pejska. Je krásný, přítulný, veselý a dravý.
Polsko
Konečně trochu cestování. V pondělí 24. 5. odlet do Varšavy na konferenci o internetu ve střední a východní Evropě. Trochu netradiční prezentaci jsem dodělala kolem dnešního poledne a teď už jen doufám, že mi ji flashaři pěkně naanimují. Tak držte palce, ať to vše dobře dopadne – samozřejmě včetně mého vystoupení…
Zoozoos
Strávit celý den na konferenci 2010 Marketing Management nebyl špatný nápad. Kromě známých tváří se člověk dozví i něco nového a inspirativního.
Nejlepší ze všeho byla prezentace Zoozoos Kavity Nair z Vodafone India. Kromě výborného a vtipného kreativního ztvárnění mne zaujal její názor na schvalovací procesy. Na dotaz, jak dlouho a kolik lidí u nich ve společnosti tento koncept schvalovalo velmi upřímně odpověděla: “Naštěstí nikdo. Byla jsem jediným decision-makerem a nemusela jsem to schvalovat s nikým dalším. Pokud by do toho schvalovacího procesu měl vstupovat ještě někdo další, tak bychom tu kampaň buď nespustili nebo by nebyla tak úspěšná”.
Co k tomu dodat? Má pravdu. A úspěch. Z jakého jiného důvodu by tu kampaň přebírali pro Nový Zéland, Albánii a uvažovali o použití v Evropě…
A znovu mobilní marketing
Jojo, opakování je matka moudrosti. Pokud jste si nechali ujít lednový seminář k mobilnímu marketingu a neměli čas se přijet podívat do Brna na digitál, tak se třeba potkáme příští čtvrtek 11. 5. Jen pozor, tentokrát to školím sama. Tak pokud nepřijdete, alespoň držte z povzdálí palce, ať to udýchám.
A pak že Němci nejsou vtipní
Na Netclub nechodím, většinou mi to časově nevychází. Ve chvíli, kdy byl oznámeno, že hostem toho dnešního bude Roland Mahler, CEO společnosti T-Mobile, jsem neodolala.
Na výzvu Miloše Čermáka zahájil diskusi vtipem.
“Do you know what are the 3 biggest lies? …1) Honey, I will love you forever…2) the Earth is flat…3) we are from headquarters and we are here to help you…”. Tomu říkám odvaz a docela i smysl pro humor.
Diskuse byla zajímavá, jen mě zamrzelo, že na mou otázku, v jakých inovacích vidí největší potenciál odpověděl velmi “politicky” korektně. Něco ve stylu, spolupracujeme na tom s ostatními operátory a ten pohled máme téměř stejný.
Naopak mne potěšilo, že se angažuje a na VŠE přednáší obor CSR. Tomu opravdu fandím.
Geniální Steve
Na univerzitě se se studenty poměrně často zamýšlíme nad značkou Apple. Vede v jejich Top of Mind. Všichni od ní mají nějaký výrobek, ujíždí na Apple aplikacích, vychutnávají si design. Čas od času si ti mladí američané povzdychnou. “O-ou -crazy Jobs”. Nikdy jsem to nepochopila a nikdy mi to nebyli schopni vysvětlit. Zřejmě mi chybí americká mentalita.
Za sebe mohu říct jen jediné. Pro mne je Steve Jobs geniální. Hltám jeho knihy, způsoby prezentace. Je pro mne zdrojem inspirace. Vzhlížím k němu jako ke geniálnímu speakrovi. S jakou vášní prezentuje a dokáže nadchnout publikum. Jak věří tomu, co dělá. Uvažuji o tom, zda touhle prezentací mobilní reklamy nenahradím svoji zítřejší přednášku v Brně na téma mobilní marketing. Uvidíme.
Rubriky
- Mentoring (3)
- Nezařazené (45)
- Papričky (12)
- Semináře (5)
- Univerzita (9)
- Ze života (7)