Domácí násilí, psychické týrání, vydírání apod.

Ups. Trochu se mi tento blog vymyká z rukou. Co stojí za tím, že nemám dostatek “profesionálních” témat? Mohla bych použít tolik otřepávanou hospodářskou krizi, ale třeba to tím není. Možná jsem momentálně citlivější a “afinitnější” k tématům, o kterých mám pocit, že hýbou společností a před kterými stále většina lidí zavírá oči. Možná bych tento příspěvek mohla přetočit do toho “profesionálnějšího” směru a jistá témata zahrnout pod poměrně žhavý pojem CSR.

Říkejme tomu jak chceme – to přeci není důležité. Důležité je, co se za jednotlivými tématy skrývá, jak jsou společností vnímána a jak lehké či těžké je se s nimi ztotožnit a popřípadě se k nim přiznat – jedním z těchto témat je domácí násilí, psychické týrání, vydírání a vše, co s tím může souviset. 

 Píši to jako výzvu pro ty, kteří bloudí v tomto začarovaném kruhu a nedokážou z něj vystoupit. Píši to proto, že vím, jak je to těžké. Proto, že vím, že i já jsem dlouhou dobu schovávala modřiny. Proto, že dlouhou dobu jsem od svých kamarádek nechtěla slyšet – “Jano, vždyť je z Tebe troska”. Dlouhou dobu jsem se budila s touhou, kdy už konečně nastane moment a já se dokáži vzepřít. Po deseti letech jsem se “vyprostila”. Pomohly kamarádky, pomohl nový muž a pomohl úžasný šéf, který na mne v opilosti křičel, ať se konečně podívám do zrcadla a prohlédnu – úspěšná, vtipná, charakterní, silná. Ve výčtu nechyběla krása a ani má finanční situace. On byl tou poslední kapkou, která mi pomohla. Dnes bych mohla říci, hurá je to za mnou.

Ne není to  za mnou a děsí mne to. Přesvědčil mne o tom včerejšek, kdy jsem byla spoluúčastnicí vyhrocené situace, která měla velmi jasné rysy nátlaku, vydírání a násilí.

Přišlo to od člověka,  s kterým jsem se na téma domácího násilí bavila, který tvrdil, že nechápe, že něco takového existuje, který mne dokonce odkázal na někoho, kdo se hodlá medializací celého tématu zabývat. Člověka do určité doby nejbližšího. Situace byla vyhrocena z důvodu, že jsem si dovolila určité záležitosti zpochybnit, dovolila jsem si nesouhlasit a mít vlastní názor. Ťala jsem do živého a tím narušila vnímání jeho vlastní dokonalosti. Nastavila jsem zrcadlo, které mu okolí zřejmě nenastavuje. Nenastavuje mu ho, protože nemůže. Protože se k němu nikdy nedostane tak blízko, aby mu otevřeně mohlo říct – hele kámo, trochu se prober, doba se změnila…Možná i proto, že se ho bojí.

Tímto příspěvkem se nemstím – i když doufám, že se v něm najdeš. Stejně tak vím, že si nepřipustíš, že bys to mohl být Ty.

Píši ho proto, že vím, že  existuje spousta žen, které se ocitly v této, jimi vnímané jako bezvýchodné situaci. Všem těm, jejichž sebevědomí bylo sníženo na úroveň nižší než přípustnou. Všem těm, které jsou v situaci, kdy když dostanou facku, kopanec, nadávku, ponížení či cokoliv jiného tak ochotně přijmou vysvětlení, že si za to můžou samy.

Všem těm, které mají pocit, že jsou šťastné, protože mají velký dům, děti, jistý životní standard 

a bohužel nevidí prázdnotu ve své tváři a chybějící jiskru.

 Věřte prosím, že z tohoto bludného kruhu vede cesta ven. 

PS: Tato poznámka je osobní: pokud si tento příspěvek přečtete i Vy (mladý muži), nevnímejte mne prosím jako feministku a nezatracujte mne. Díky. Jana