Prostě jen nevím…

nevím…

slovo vystihující mé (mo)mentální rozpoložení. Nevím kde začít a nevím o čem psát. Když psát, tak o čem nepsat. Kde hledat a nalézt inspiraci. Prostě nevím.

Téměř denně odpovídám na otázku “Jani, kdy něco napíšeš?”, téměř denně si slibuji, že sednu a napíši pár řádek a téměř denně přemýšlím, o čem by vlastně ten další příspěvek měl být. A hlavně jaký by měl být, aby nenudil, a abych se cítila naprosto komfortně ve chvíli, kdy jej vypublikuji. Zvláštní, že v momentě, kdy nemám žádný velký důvod se čímkoliv trápit a neřeším žádné velké problémy, mi došla inspirace.

Proč nevím o čem psát, když témata by byla?

O tom, že mám psa,  s kterým se již třetí měsíc sžívám, za kterého v restauraci občas zaplatím víc, než za svoji večeři (ten okousaný teakový stůl za těch 500 korun stál), kvůli němuž bořím navyklé stereotypy a nerespektuji daná pravidla (kdy jsem vlastně nejaká respektovala?) nebo o tom, že věřím, že ho do budoucna vychovám a dokáži mu vysvětlit, že jeho pelíšek může být stejně pohodlný jako má postel?

Nebo o tom, že jsem zase chvíli někomu věřila?

Nebo o tom, jak je mi špatně z navyklých stereotypů mužů spadajících do škatulky “perfektní” (starší, vyklidnění, samostatní a tvářící se že ví, co od života chtějí), kladoucích mi otázky: “to jsi vážně budovala vztah s někým o 7 let mladším?”. O tom, že jsem se zmohla pouze na odpověď, že o věku to přece není a neměla dál sílu vysvětlovat, že věkový rozdíl byl ještě více než dotazovaných 7 let?…, že třeba i tyto předsudky mne znovu přesvědčují o tom, že o věku to opravdu není a ženou mne znovu do náruče dobrodružství?

O tom, že jsem se rozhodla odjet na dovolenou s někým, koho jsem znala jen pár dnů? Nebo o tom, že se bojím, abych neopakovala ty samé chyby jako v minulosti?

Nebo o tom, že jsem po dobu více než půl roku poslouchala, jací jsme amatéři či “sakra Jani, mě ten tvůj optimismus už opravdu s…”?

Nebo o tom, že tajně obviňuji své kamarády z toho, že nenašli sílu mi do očí říct: “bacha hoříš”, čímž bych možná předešla syndromu vyhoření?

Nebo o Tobě, díky kterému tenhle příspěvek píšu…?

Spousta témat a spousta otazníků. A já prostě jen nevím…

Proč?

Proč? Proč s touhle otázkou uléhám. Proč je to to první na co po probuzení myslím. Proč neustále přemítám, zda se něco nepokazilo či já něco nepokazila. Proč já, ostatními viděná jako ranařka a drsoňka jsem najednou nejistá. Proč jsem schopna rozklíčovat zrůdnosti a fantazie z filmového plátna. Proč mám pocit že vím, v jakém stavu se ten, kdo to realizoval nacházel. Proč mám pocit, že se o tom chci znovu bavit a třeba to i vysvětlit. A znovu proč. Proč odpovídám tak, jak odpovídám. Proč se cítím zmatená, když přesně vím co chci. Proč…

Proč mi napsat těchhle pár vět trvalo mnohem déle než jakýkoliv jiný příspěvek. Proč je tohle první příspěvek, u kterého uvažuji, že bude důvod, abych ho smazala…

Domácí násilí, psychické týrání, vydírání apod.

Ups. Trochu se mi tento blog vymyká z rukou. Co stojí za tím, že nemám dostatek “profesionálních” témat? Mohla bych použít tolik otřepávanou hospodářskou krizi, ale třeba to tím není. Možná jsem momentálně citlivější a “afinitnější” k tématům, o kterých mám pocit, že hýbou společností a před kterými stále většina lidí zavírá oči. Možná bych tento příspěvek mohla přetočit do toho “profesionálnějšího” směru a jistá témata zahrnout pod poměrně žhavý pojem CSR.

Říkejme tomu jak chceme – to přeci není důležité. Důležité je, co se za jednotlivými tématy skrývá, jak jsou společností vnímána a jak lehké či těžké je se s nimi ztotožnit a popřípadě se k nim přiznat – jedním z těchto témat je domácí násilí, psychické týrání, vydírání a vše, co s tím může souviset. 

 Píši to jako výzvu pro ty, kteří bloudí v tomto začarovaném kruhu a nedokážou z něj vystoupit. Píši to proto, že vím, jak je to těžké. Proto, že vím, že i já jsem dlouhou dobu schovávala modřiny. Proto, že dlouhou dobu jsem od svých kamarádek nechtěla slyšet – “Jano, vždyť je z Tebe troska”. Dlouhou dobu jsem se budila s touhou, kdy už konečně nastane moment a já se dokáži vzepřít. Po deseti letech jsem se “vyprostila”. Pomohly kamarádky, pomohl nový muž a pomohl úžasný šéf, který na mne v opilosti křičel, ať se konečně podívám do zrcadla a prohlédnu – úspěšná, vtipná, charakterní, silná. Ve výčtu nechyběla krása a ani má finanční situace. On byl tou poslední kapkou, která mi pomohla. Dnes bych mohla říci, hurá je to za mnou.

Ne není to  za mnou a děsí mne to. Přesvědčil mne o tom včerejšek, kdy jsem byla spoluúčastnicí vyhrocené situace, která měla velmi jasné rysy nátlaku, vydírání a násilí.

Přišlo to od člověka,  s kterým jsem se na téma domácího násilí bavila, který tvrdil, že nechápe, že něco takového existuje, který mne dokonce odkázal na někoho, kdo se hodlá medializací celého tématu zabývat. Člověka do určité doby nejbližšího. Situace byla vyhrocena z důvodu, že jsem si dovolila určité záležitosti zpochybnit, dovolila jsem si nesouhlasit a mít vlastní názor. Ťala jsem do živého a tím narušila vnímání jeho vlastní dokonalosti. Nastavila jsem zrcadlo, které mu okolí zřejmě nenastavuje. Nenastavuje mu ho, protože nemůže. Protože se k němu nikdy nedostane tak blízko, aby mu otevřeně mohlo říct – hele kámo, trochu se prober, doba se změnila…Možná i proto, že se ho bojí.

Tímto příspěvkem se nemstím – i když doufám, že se v něm najdeš. Stejně tak vím, že si nepřipustíš, že bys to mohl být Ty.

Píši ho proto, že vím, že  existuje spousta žen, které se ocitly v této, jimi vnímané jako bezvýchodné situaci. Všem těm, jejichž sebevědomí bylo sníženo na úroveň nižší než přípustnou. Všem těm, které jsou v situaci, kdy když dostanou facku, kopanec, nadávku, ponížení či cokoliv jiného tak ochotně přijmou vysvětlení, že si za to můžou samy.

Všem těm, které mají pocit, že jsou šťastné, protože mají velký dům, děti, jistý životní standard 

a bohužel nevidí prázdnotu ve své tváři a chybějící jiskru.

 Věřte prosím, že z tohoto bludného kruhu vede cesta ven. 

PS: Tato poznámka je osobní: pokud si tento příspěvek přečtete i Vy (mladý muži), nevnímejte mne prosím jako feministku a nezatracujte mne. Díky. Jana

Na co se vždy ptám

Při otevření tohoto blogu jsem dlouho řešila otázku, jak vůbec mám tuto stránku koncipovat. Má to být záležitost čistě profesně zaměřená či má odrážet i mé osobní názory a pocity, s nimiž nahlížím na každodenní situace. Probírala jsem to se spoustou lidí kolem a kolem, a byť jsem se původně domnívala, že sem budu dávat pouze profesní příspěvky, tak jsem se brzy přesvědčila, že to není možné. Není to možné proto, že se při své práci a při všem co dělám nedokážu oprostit od svých emocí. Cílem tohoto self marketingového projektu není mne ukázat jako chladného workoholika oproštěného o emoce.

Odkrývám se zde jako člověk, který  je plný  pocitů a emocí. Jako ta, která ví  co je radost a smutek, ví co je pocit štěstí a hlavně co je deprese. Tenhle příspěvek píši právě proto, že to vím. Vím a znám pocity, kdy se člověk cítí jako ten poslední na světě, kdy řeší, že nechce dál žít, kdy přemýšlí, zda ho denní dvojitá dávka antidepresiv dokáže posunout dál a umožní mu přežít další den. Vím to a nestydím se za to. Píši to proto, že vím, že deprese  je nemoc. Protože vím, že se mému poměrně brilantnímu mozku nedostává hormonu zvaného serotonin. Píši to proto,  že jsem svým okolím považována za vždy veselou, energickou a v pohodě. Proto, že kolikrát v momentě,  kdy se směji a kdy rozdávám  svoji energii ostatním tak že v ten samý moment je mi hrozně těžko.

Píši to proto, že vím, jak je v dnešní době těžké  se k této nemoci přiznat. Je to těžké proto, že člověk tento stav může brát jako osobní selhání a stejně tak se bojí nepochopení okolí, které by ho mohlo považovat za slabého. Udivuje mne, že se i v dnešní době  najdou lidé, kteří si myslí, že deprese neexistuje, že je to zprofanovaný pojem popř. že je to blbost.

Píši to proto, že kromě svého boje s touto nemocí znám a rozumím stavům  těch, kteří  touto nemocí trpí. Vím, že tito lidé navenek nemocní nevypadají, naopak  se velmi často chovají extrovertně , jsou zábavní a dodávají energii svému okolí . Mám to štěstí (byť to zní absurdně) a vlastní zkušenost,  že vím, jak hrozné stavy se za tímto chováním mohou skrývat.

A proto se velmi často všech svých přátel a lidí, kteří působí bezstarostně ptám, co se skrývá za jejich úsměvem.