Úvaha o strachu, životě a smrti

Přesto, že tento příspěvek publikuji až dnes, přemýšlením nad jeho skutečným obsahem jsem strávila několik probdělých nocí. Několik proto, že jsem byla několikrát konfrontována svým okolím, lidmi mně více či méně známými a více či méně blízkými. Ta konfrontace měla jedno společné. Strach. Ten se v různých obměnách odrážel v otázkách mého okolí a týkal se tohoto blogu.

Proč to vůbec píši pod svým jménem? Nebojím se toho, že to bude proti mně zneužito, že mne bude v budoucnu někdo vydírat, že budu jednoduše zranitelná, či že se to proti mně obrátí v práci?

 Ne tohoto se nebojím. Nebojím se, protože ani jedna z těchto věcí není tak zásadní, aby mne srazila na kolena. Není to tak dávno, co jsem se ocitla na hraně života a smrti. Není to tak dávno, co si mne kamarádi předávali, aby nade mnou drželi ochrannou stráž, kdy mi každé ráno volali, aby se ujistili, že žiju, a že mám sílu jít dál. Kdy dveře mé nejlepší kamarádky byly otevřeny v jakoukoliv denní či noční hodinu. V těchto chvílích jsem se bála.

Téměř do každého z těchto osobních příspěvků se snažím dostat sdělení, o kterém jsem přesvědčena, že může pomoci někomu jinému. Fakt, že to demonstruji na vlastních příbězích je pouze způsobem, jak jednodušeji vyjádřit to, že vím, jak se lidé v podobných situacích cítí, a že vnímám důležitost dané problematiky. Jsem přesvědčena o tom, že právě mé osobní příběhy mohou někomu dalšímu pomoci. Tohle je to, co má smysl. Tohle je moment, kdy jsem ochotna vsadit své postavení či ho využít pro to, aby tato sdělení dostatečně rezonovala.

Nedávno jsem jednomu známému psala, že se bojím reality a ztráty iluzí (sakra, stáváte se čím dál častěji součástí mých příspěvků…). Ve skutečnosti se bojím jen toho, že pokud někdy v budoucnu zažádám o adopci dítěte, tak třeba díky tomuto blogu budu označena za „problematickou a nevyhovující“. Na druhou stranu jsem přesvědčena o tom, že i tuto bitvu bych byla schopna vyhrát. Už právě proto, že dokážu rozeznat tu tenkou hranici mezi životem a smrtí, dokážu ji pojmenovat a vím, kde v dané situaci hledat pomoc.

Pokud bych tento příspěvek měla někomu věnovat, tak určitě mámě, Lucii, Katce, Zuzce, Romče, Sandře, malé Lucce, Tygrovi, oběma Terezám, Lindě, Lastymu, J.R-ovi, PP-emu, Slávovi, Honzovi, Lence a spoustě dalších, na které jsem určitě zapomněla. Jana

Slet ufonů…aneb stalo se v Cafe Savoy

Tento příspěvek věnuji muži, s nímž jsem strávila bezva odpoledne v Cafe Savoy a který mne přesvědčil,  že ufoni existují a je pro ně charakteristické následující:

• lehce se seznamují
• jsou vtipní
• zastávají poměrně vysoké posty v korporacích
• jsou aktivní v různých, často velmi protichůdných oblastech
• ve chvíli, kdy se seznámí s ufonem opačného pohlaví ho ukecají na skleničku prosecca i přesto, že druhý ufon je autem a navíc je nadopován aspirinem na snížení horečky
• většinou mají několik vizitek
• blogují pod svým skutečným jménem a nemají strach z reakcí okolí
• ochotně sdílí s ostatními ufony nápady, aniž by se báli, že jim je ti druzí šlohnou (či že je zneužijí, a to ani v případě,  že jsou téměř konkurenty)
• s neznámými ufony vydrží konverzovat na různá témata i několik hodin
• jsou relativně šarmantní (pozn. pro mou kámošku – tady šarm znamená fakt šarm, a ne to, že jsou vycpaný prachama a jinak prázdní…)
• po odchodu píší smsky, kterými “oblbují” opačné pohlaví…druhý ufon jim to samozřejmě jen tak nezbaští a s humorem sobě vlastním na to reaguje:-)

“Tomáši, těšilo mne a díky za bezva odpoledne. Fakt jste mě pobavil. Už dlouho jsem nepotkala nikoho stejně trhlýho jako jsem já.” Jana

Neděle, 29. 11. 2009

Po necelých 4 hodinách spánku – mezi 4.05  až 7.43  hodinou ranní se rozhoduji,  že to takhle dál nejde. Bojkotuji  budík, který jsem nařídila na 9.45 a  který mne měl vytáhnout z postele na polopracovní snídani do Cafe Savoy. Vstávám a do Savoye přijíždím o hodinu a něco málo dřív – aspoň si přečtu novinky a napíšu pár nových příspěvků, na které jsem neměla v týdnu čas. Vzhledem k tomu, že jsem za celý týden nenaspala dohromady snad ani 30 hodin se mi dnešní kavárenské povalečství hodí (Tomáši, aspoň vidíš, že jsem v tom rozhovoru nelhala, když jsem tvrdila, že je to jedna z mých nejoblíbenějších činností…). Pokud přežiji do večera, tak na sebe hodím některý z modelů mé oblíbené návrhářky Táni Kovaříkové a vydám se za ní na Miss Golf. Škoda, že jen jako divák. Pauza mého metabolismu, projevující se neustálým úbytkem na váze a více než týden trvající insomnia by mne určitě posunuly na příčku Zombie Roku.

Křišťálová lupa 2009

Hektičnost týdne mi nanabídla prostor pro uveřejnění nového příspěvku, tak alespoň odkaz na vyhlášení výsledků ankety Křišťálová lupa 2009. Povedená akce a ještě povedenější večírek, který v kombinaci s hektikou předchozích dnů způsobil moji ranní teplotu 38 stupňů a pracovní absenci. Akce pro mne byla velmi inspirativní a pár perliček z ní nasypu do dalšího příspěvku – snad tento víkend:-)

Nádhera – tomu fandím:-)

Před odjezdem do Polska na konferenci CSR neodolávám, abych neuveřejnila příspěvek, který mne zaujal. Jen doufám, že se z toho nestane pouze nálepka, v CSR terminologii nazývaná green washing…Tak hezký den. Jana

Citové mrzáctví

17. 11. 2009

Tento příspěvek věnuji muži, s nímž jsem strávila včerejší večer. Co na tom, že se s oním mužem téměř neznáme. Co na tom, že ten večer byl spíše virtuální. Co na tom, že se celá konverzace odehrála prostřednictvím SMS. Píši o tom z toho důvodu, že obsah dané konverzace byl poměrně otevřený. Narovinu přiznávám, že jsem přemýšlela o tom, jak velkou roli v této prvotní „otevřenosti“ sehrál fakt, že se vše odehrálo právě přes mobilní telefon. To co mne zaujalo a současně i šokovalo byl fakt, že se dotyčný nazval citovým mrzákem byť jeho projev působil opačně.

 „Ne nebojte, nezmíním zde Vaše jméno. Ne nebojte, nezmíním ho ani svým kamarádkám a přátelům – to by nebylo fér. Sebe samé se ptám, jak se můžete nazvat citovým mrzákem, když jste zareagoval na to, co na svém blogu zmiňuji. Jak se můžete nazvat citovým mrzákem, když víte, co je empatie.  Vy jste v mých slovech poznal jejich pravý význam. Vy nejste citový mrzák. Možná jste citově zraněný, ale to se za čas zahojí a  jsem přesvědčena, že po čase budete opět schopen sdílet své city. Citový mrzák je ten, kdo nechápe význam určitých slov, kdo není schopen odkrýt a projevit své emoce. Je to člověk, který se bojí sám sebe, který je vnitřně nespokojený, který je emotivně a životně prázdný. Je to herec, schovávající celou svoji prázdnotu za masku odtažitosti a chladu. Věřím, že Vy tím člověkem nejste. Držím Vám palce.“ Jana

Kreativní inovace v době krize

O tom, že inovace a kreativita je zdrojem pokroku jsem přesvědčena již hodně dlouho…Je vidět, že kreativci a designéři se o svůj džob nemusí bát ani v době krize…

Čas od času i nějaký obrázek

Tentokrát od kamaráda Honzy Písaříka k 17. listopadu