Proč jsem založila Plenkyvpraci

„Jé ahoj Jolano, Tebe jsem dlouho neviděla. Ty už jsi zpátky. Co malá, kolik jí vůbec je? Hele a jak to zvládáš?“ …takhle vypadalo setkání  s kamarádkou, mladou maminkou u výtahu  v práci. Okolo stojícího hloučku lidí si nevšímám. „Malá je skvělá, má osm měsíců. Jsem tu na částečný úvazek. To víš, že se mi po malé stýská, když sem jdu, ale já prostě  potřebuji být mezi lidma a přemýšlet i o jiných věcech.“

„Hele to je super, to zvládneš, když budeš potřebovat konzultaci,  stav se u Terezy (mé bývalé podřízené) ode mne z týmu. Je skvělá. Má dvě děti,  malýmu je něco přes rok, a ona maká. Dříč. Můj  nejlepší člověk. Má děsnej tah na bránu a navíc jí můžu věři“ , říkám a předstírám, že neslyším a nevěnuji pozornost diskusi poblíž stojícího hloučku: „chápeš to, má doma dítě a ještě sem leze. Hnusná kariéristka. No a ta druhá ji v tom ještě podporuje“….

Dnes, téměř rok po tomto rozhovoru a pár měsíců poté, co jsem danou společnost opustila, mi tato slova stále znějí v hlavě. Proč to ti lidé řeší? Vždy´t je to věc čistě soukromá, do které nikomu nic není. Nerozumím a nechci rozumět tomu, proč se v dnešní době stále česká společnost nechává svazovat určitými stereotypy, a proč je na ty, kteří se z jakéhokoliv důvodu rozhodli tento stereotyp narušit,   stále pohlíženo skrz prsty.

A proto jsem se já, doposud bezdětná, rozhodla založit Plenky v práci. Tohle je můj důvod.